Lamentace a hněv. Démanty noci. Kraslice
Setkání na nádraží.
Ale představte si, koho jsem v těch Kraslicích v neděli dopoledne potkal.
Zašel jsem se projít na nádraží a vidím, že tam mezi kolejemi postává hlouček, z něhož trčí tyč od mikrofonu, a někdo tam má kameru a já poznávám režiséra Romana Vávru a najednou vidím, že tam stojí Arnošt Lustig...
Tak na ně zírám, kde se tady berou, a oni mě uvidí a taky trochu zírají a Arnošt Lustig říká, kde se tedy bereš, bejku?, protože tak on říká všem, a já říkám: já jsem tady, prosím, na prázdninách, tady bydlí moje máma, víte, a oni aha, tak nám něco řekni o Kraslicích, tak jsem začal přednášet hodně zeširoka, začal jsem původně slovanskou osadou Krásný les, z čehož údajně vzniklo jméno Graslitz, a pak jak to tu osadili ve 12. století cisterciáci z kláštera ve Waldsassenu - ti mniši byli cosi jako devolopeři nebo prospektoři - kousek za hranicemi v Bavorsku a pak že Kraslice v roce 1370 získaly městská práva od Karla IV. a potom že tu byly za Šliků doly, neboť jsme přece v Rudohoří (Erzgebirge), ale už v 16. století bylo stříbro a měď vytěženy a pak to tu upadalo a v 17. století to tady koupili Nosticové, po kterých zůstal v Sokolově, v Jindřichovicíh a u Šindelové zámek, a pak se tu vyrábělo kdeco, slavné jsou trumpety z Amati, ale to taky už je jen matný stín slávy, jo a taky se tu narodil Julius Meinl, zakladatel rodu, kterému patří samoobsluhy po celé Evropě, ale teď to v Kraslicích vypadá, že tu chcípl pes, víte, ale jinak je to tady hezké, že? A co tady děláte vy, smím-li se zeptat? Já jsem tady utíkal z transportu, řek Arnošt Lustig, tady Američani bombardovali nádraží, nás sem vezli v dobytčácích z Mauselwitzu, to byla pobočka Buchenwaldu, a my jsme využili toho zmatku a zdrhli, a ten drobný pan vedle něho přitakal, neboť to byl Jiří Justic, který utíkal s ním. A já se plácnul do čela, no jo, vždyť já jsem to už někde slyšel... A zastyděl jsem se, že o tom nevím víc. Takže Démanty noci mají počátek tady! řekl jsem užasle a Lustig řekl jo, kus je toho licence, nebyli jsme dva, ale čtyři a některé scény jsem tam přidal, ale ti dědci, jak nás chytili, ti byli skuteční. A tak jsem poslouchal Arnošta Lustiga a říkal si, že to by se také mělo o Kraslicích vědět, že tady, na trati mezi Klingenthalem a Kraslicemi, se zrodila jedna velká novela, jíž předcházel strašný zápas, který se naštěstí přiklonil na stranu života.
Arnošt Lustig.
Kraslickému nádraží bych se měl také věnovat, že ano. Každé ráno v sedm nula jedna jsem odsud odjížděl na gymnázium do Sokolova, trať znám nazpaměť: Kraslice Dolní nádraží - Rotava - Oloví - Hřebeny - Luh nad Svatavou - Svatava - Sokolov. Jeden tunel, několik mostů, pořád to jede podél Svatavy, říčky, jejíž jméno tu zbylo po těch Slovanech, protože i Němci jí říkají Zwota tedy Svatá. Za těch let ovšem trať končila v Kraslicích, i když od roku 1884 vedly koleje do Saska, tedy do Klingenthalu, pak do Plavna (Plauen), Cvikova (Zwickau) až třeba do Berlína. A mám-li o nějaké věci v Kraslicích napsat, že se povedla, což chci udělat, pak je to tohle: od roku 2000 provozuje tuhle trasu firma Viamont a dělá to myslím skvěle a je to příklad - a teď to myslím vážně, i když to zní jako fráze - příhraniční spolupráce nebo regionalismu nebo tak. Trať je napojena na německou síť společnosti Vogtlandbahn GmbH. čili Fojtské dráhy (Fojtsko je kraj, který je právě mezi Saskem a Bavorskem), jezdí tu krásné německé vlaky, na hranicích se vymění jen personál a člověk si koupí za stovku lístek a může celý den jezdit po velkém kusu Německa, dojet až třeba do Saské Kamenice čili Chemnitz nebo na druhou stranu do Bavorska, do Hofu nebo kam chcete a zase se v klidu vrátit, protože to jezdí skoro každou hodinu. Zkuste to, já to dělám každé prázdniny, teď jsem zatím neměl čas, ale pojedu zase, vážně je to skvělý výlet.
Hospoda na nádraží.
Už bych se skoro chystal k další lamentaci nad bídným stavem téhle bývalé nádražní hospody, kterou pamatuju jako slušně zaplivanou čtyřku, která však účelu posloužila, a když přijel nějaký můj kamarád, často jsme to zalomili rovnou tady, takže z Kraslic toho příliš neměl. Zavřeno už tady může být tak deset let a barák, který je vzorovou ukázkou pěkné c. a k. drážní architektury, se měnil v ruinu. Ale když jsem šel kolem, k mému údivu byly otevřeny dveře, tak jsem tam vlezl a obě místnosti jsou plné různých drážních instrumentů a zařízení a po stěnách jsou informační tabule a takové věci, protože ono se tady připravuje vlakové muzeum! Z toho jsem byl nadšený a dal se do řeči s panem Karlem Marečkem, který je předsedou drážního spolku a dává to tady do kupy. A on říkal, že by to tady mohli do konce roku otevřít a že to bude atrakce, protože v Kraslicích vlastně žádné muzeum není, a přitom by mohlo být, aspoň tedy hudebních nástrojů, tak zatím bude tohle. A až se opraví fasáda, tak to bude chlouba města a člověk se nebude stydět, když sem někdo přijede, třeba z německé strany, kde to přece jen vypadá jinak, řekl jsem já, ale pan Mareček mě upozornil, že v Klingenthalu se chystá zbouraní tamního nádraží, neboť tam chtějí postavit obchoďák. Já se podivil, protože to nádraží znám a je krásné, zakroutil hlavou a řekl, že pitomci jsou všude. Ale aspoň, že v Kraslicích se něco podařilo.